Thovtovo město

    Co víme o Hermopoli, onom tajuplném jevišti, kde se poprvé zjevil Thovt se svou družinou? Kdysi se toto místo nazývalo Chmúnev. Dnes se jmenuje Ešmunen a leží ve středním Egyptě asi tři sta kilometrů od Káhiry. Je to „město velkého Herma“, kterého Řekové postavili na roveň Thovtovi a obdařili ho přívlastkem Trismegistos.
    Název Chmúnev vědátoři odvozují od staroegyptského výrazu „khemenov“, což znamená číslovku osm. Chmúnev byl tedy „městem osmi bohů“, kteří se v něm podle egyptské mytologie zjevili. Vedle Memfidy a Heiliopole je Hermopolis považována za nejstarší egyptské sídlo. Bylo vybudováno na starém pahorku v oblasti Venu a to přesně na místě, kde dosedl na zem „lotosový květ“, neboli „kosmické vejce“, z něhož vystoupil bůh Thovt se svými druhy. V jednom dochovaném nápisu se říká:
    „Tvé místo je od pradávna na pahorku Venu. Sestoupil jsi na Zemi z moře Pánů a zjevil jsi se ve vodě z tajemného vejce".
    Co to bylo za aparát, s nímž Thovt sestoupil na Zemi? Vejce skoro u všech národů symbolizovalo objekt, v němž „bohové“, nebo „synové boží“, a také „strážci nebes“, přilétali z hvězd na Zemi. V dochovaném textu velekněze Petosirise je zmínka o božím vozu:
    „Vejce leželo v síti na prapahorku na ostrově plamenů v moři Pánů.“
    Z textů se dále dozvídáme, že „skořápky“ tohoto mysteriózního vejce byly uctívány jako relikvie na posvátných místech a jejich kamenné napodobeniny byly vystavovány ve velkém parku v Hermopoli a ukazovány poutníkům. Výslovně se v nich poukazuje na to, že tam byly pochovány „obě poloviny vejce se všemi bytostmi v něm“
.     Prozatím se nikde nic nenašlo, ani vejčitý objekt, ani jeho posádka. I když najít posádku by byl asi problém i pro bohy, velmi pravděpodobně se dosud nikdo pořádně nenamáhal hledat.
    Z původního Thovtova města zbyly už jen ubohé ruiny. Tato oblast je na jedné straně považována za nejbohatší pokladnici památek ze všech epoch, od Staré říše až po křesťanské období. Na druhé straně byly velké plochy tohoto sídliště zastavěny, utopily se ve spodní vodě, nebo se sutiny používaly na hnojení polí. Proto bylo vyneseno na denní světlo jen poměrně málo svědectví o předfaraonském období.
    Ale i těch málo prehistorických reliktů, které vykopali, vyvolává mnoho dohadů. Kopáči narazili na obrovské studniční šachty a nekonečné podzemní chodby. Na to, aby se pokusili zjistit kam chodby vedou, nejsou prostě peníze. Při kopání v prostoru o rozloze více než patnáct hektarů byla nalezena spousta mumifikovaných ibisů a paviánů.
    Tedy posvátných zvířat, v jejichž podobách se bůh moudrosti nejraději ukazoval. Kdo a proč to všechno vybudoval nikdo neví.
    Ve 30. letech minulého století do Hermopole přijeli penězi bohatě dotovaní Němci a dali se do kopání. Narazili na pozůstatky jakési čtvercové prostory o délce strany 630 m, která byla obehnána tlustými zdmi. O pevnost v dnešním slova smyslu asi nešlo. Ať už se za těmito masívními zdmi dělo cokoli, muselo to být dobře chráněno a nebylo to určeno pro veřejnost. Uprostřed této prostory se zřejmě nacházelo ono tajuplné „moře obou Pánů“ a z něj se zvedal „prapahorek“ podobný pyramidě, na úpatí oblévaný „mořem plamenů“. Nazývali jej také jako „ostrov vzplanutí“. Uprostřed silných zdí se tedy nacházel patrně kosmodrom.
    A vysvětluje to také proč byl Thovt označován jako „velký křikloun“ a také „velký pán nebes“. Pokoušeli se tak pozdější staří Egypťané popsat techniku, které tehdy už nerozuměli? Popsat vzhled a akustiku jakýchsi létajících kosmických strojů?
    To zapomění muselo být už důkladné. Je to stejné, jako když američtí indiáni popisovali lokomotivu. Když poprve spatřili vlak, byl to pro ně „ohnivý oř“, ačkoli tím samozřejmě nebyl myšlen kůň jako takový. Jim známého koně použili jako symbolu pro jim nepochopitelný, pohybující se předmět.
    Podle bájí používal Thovt řadu „podivných přístrojů“. Mezi ně patří tzv. „vidoucí a slyšící pták“, to cosi mělo patřit k „létajícím nástrojům bohů“. Tímto „vidoucím ptákem bylo možné dohlédnout až na konec temnoty“ a dokonce „prohlédnout mořem až k pravodám Nuna“. Tento staroegyptský bůh býval symbolem nekonečného vesmíru v prostoru a čase.
    Podobné vlastnosti jsou připisovány také Thovtovým „kouzelným zrcadlům“. O slyšícím ptákovi se traduje, že je schopen „slyšet, co se děje na obloze“. A to i když se bůh slunce Re „stále víc vzdaloval k obloze“, mohl slyšící pták „přijímat jeho slovo“.
    V podstatě totéž se v pyramidových textech hovoří o „Horově domu“. Tento dům se měl nacházet na nebi a v určitých časech z něj bylo možné slyšet „slovo boží“. Jsou tu tedy popsány nástroje sloužící jednoznačně ke komunikaci mezi nebem a Zemí. Z toho vyplývá jediné. Už v prehistorické době disponovali znalostmi, kterým se dnes dává nálepka „nepochopených tajných nauk a magických textů“.
    Problém je pouze v tom, jestli jde o nadpozemskou magii, nebo o vysoce vyspělou pozemskou techniku? Je možné hluboko v pouštní půdě pod pradávným sídlem Hermopolí ještě objevit zapomenuté doklady těchto vymožeností?
    Pokud ano, budeme právě my schopni si je správně vyložit?