Oživování a klonování...

    Podívejme se do tzv. doby cinevské, podle vědátorů do doby v počátcích první dynastie. Tedy údajně do doby asi 4000 let před Kristem. Měla to být temná a primitivní doba, jenže se z ní dochovaly papyrusy popisující „neuvěřitelné“ věci. A protože vědátoři popisované nechápou, někteří to možná mají zakázáno, je to označeno jako „náboženský rituál“.
    Na slavném „Huneferském“ papyru je namalováno něco moc zvláštního. Jsou tam nakresleny postavy, podle vědátorů samozřejmě kněží, spíše však vzbuzují dojem lékařů, kteří přidržují další, ležící postavě u úst jakýsi zakřivený předmět. Na stolku vedle jsou vidět další „křivé tyčky“ a jiné nástroje. Co to může představovat? Nahlédneme li do „Egyptologického slovníku“ je v něm uváděno, že „tento úkon sloužil zjevně k poslednímu dokončení a oživení soch!, přičemž obřad „otvírání úst“, spolu s obřadem „otvírání očí“ představuje otvírání orgánu přijímajícího potravu jakožto znamení živoucnosti“. A totéž má platit i pro balzamování, či mumifikování těl. Ve slovníku se také píše, že „sloužilo k oživení mumie, která měla být „magickými praktikami“ navrácena zpátky z říše mrtvých“.
    Podle doktora Ocklitze ony postavy z doby před tisíciletími při těchto „rituálech“ používají docela moderní lékařské přístroje. Často zachycovaný podkovovitý předmět, spolu s příslušnými úkony, odpovídají přesně dnešním laryngoskopům, používaným při oživovacích pokusech. Ocklitz došel k jedinému možnému závěru. Staroegyptský „rituál otvírání úst“ není nic jiného, než zasouvání endotracheálního tubusu pro umělé dýchání. Podle něj je celý „obřad“ založen na skutečném oživování v raně egyptské době. Samozřejmě ne soch, ale lidí. Později se znalosti znovuoživení ztratily, a „rituál“ z toho udělali „moderní“ vědátoři. Zdařilé pokusy anesteziologů s intubačním simulátorem, sestrojeným přesně podle originální staroegyptské předlohy ukázaly, že názor doktora Ocklitze je zřejmě pravdivý. Tato znalost možnosti oživování však určitě nebyla okamžitá a dá se usoudit, že tyto znalosti vycházely z ještě starších znalostí. Což naznačuje jediné, že praprastarý Egypt nebyl v žádném případě primitivní.
    V této souvislosti se objevily nápady, že pyramidy sloužily jako oživovací komory, ve kterých se velekněží pokoušeli vrátit zesnulé zpátky do života.
    Obdobně jako k tomu dochází v USA pomocí „kryoniky“, což je zmrazování právě zemřelých lidí za účelem jejich pozdějšího oživení. Jen velmi těžko lze srovnávat mumifikaci se zmrazováním. A to i přesto že účel, tedy zachování životaschopnosti buněk jako nositelů informací, by mohl být přibližně stejný. Možná, že prastaří Egypťané nezmrazovali jen proto, že důmyslně vybudované skalní hroby, ne nepodobné protiatomovým krytům, perfektně zajišťovaly „životaschopnost“ po dlouhá tisíciletí.
    Tedy asi až do doby, kdy do hrobek někdo vlezl. Odtud asi pramení ony kletby... Což kryonika absolutně zajistit nemůže a uloženky podle staroegyptských hrobek postavit neumíme. Jenže jakou souvislost by s tím mohly mít pyramidy se nikdo smysluplně ozřejmit nepokusil.
    V roce 1990 byl zahájen ctižádostivý „Humane Genome Project“ s cílem kompletně rozluštit dědičný materiál člověka. Vědátorům, pracujícím na tomto projektu, se alespoň něco málo podařilo. Jinými slovy dlouhodobým „odkoukáváním“ a bedlivým studiem prastarých záznamů zákonitě přišli na určité souvislosti. Dosáhli poznání alespoň těch patrně nejzákladnějších genetických kódů. Jinými slovy znovu „objevili“ pradávné znalosti. Jsou z toho nejen „na větvi“, ale i „na koni“. Mnozí se začínají cítit jako bohové. Ti sebekritičtí ale přiznávají, že sice poznali opakující se genové kódy, ale o povaze a účelu tisícovek dalších nemají potuchy. To jim ale nebrání v experimentech.
    I z toho mála lze však odvodit, že mumifikace byla všechno jiné než to, co v ní spatřují oficiální egyptologové. Že vůbec nešlo o duchovní znovuzrození, nebo o znovuzrození z říše mrtvých. Na základě dnešních poznatků stačí jedna, nebo ještě lépe několik životaschopných buněk k tomu, aby mohl vzniknout nový jedinec. Jde o klonování. Možná, že kdysi dávno nějaký pradávný vědec, nebo mimozemský učitel, řekl nějakému faraonovi, nebo jinému oblíbenci:
    „Když dokážeš uchovat část, stačí několik málo svých tělesných buněk tak, aby byly životaschopné ještě po tisíciletích, jednou později je lze znovu probudit k životu.“
    Ta doba patrně znovu nastává a zřejmě půjde jen o to, jak i s částečnými znalostmi „zasvěcenci“ naloží. Zda se historie bude opět opakovat...