Okřídlené slunce bylo zbraní
Úplně stejnou schopnost létat, jaká se připisuje obeliskům, je nutné přisoudit také symbolu okřídleného slunečního disku. Je jím zlatá koule, nebo zlatý kotouč s rozepjatými perutěmi a symbol nazývají také okřídlené slunce. Toto slunce je většinou ještě vybaveno dvěma „opěrami“, které příslušní vědátoři neváhají přirovnat k „oheň chrlící královské kobře“.
Občas řídí prehistorické letadlo lidská bytost, nebo božstvo, vznášející se nad lidským davem. Takto je to znázorněno a zvěčněno na skalních památnících, jako třeba v Persepoli v dnešním Íránu. Tyto výjevy odporují běžnému „učenému“ názoru, podle kterého okřídlený disk zobrazuje jen samotné slunce, nebo jiné hvězdy.
V jednodušším provedení se objevuje okřídlené slunce na četných asyrských a sumerských stélách, tabulkách a svitcích, na nichž však jasně prozrazuje svůj hlavní účel - jako stroj sloužící k létání. A přirozeně nacházíme toto „boží znamení“ i na monumentech z biblických dob, kde je vždy spojováno s „božím zjevením“.
Zvlášť uctíván byl okřídlený sluneční kotouč v Yaizilikayi, místě poblíž turecké obce Boghazkoy. Když projdeme ruinami bran, narazíme na zbytky skalní komory chetitské kultury, široké osmnáct a hluboké třicet metrů. Odtamtud vede úzká spojovací chodba k další skalní rozsedlině, na jejíchž stěnách je vyryto více než šedesát reliéfů, většinou okřídlených sluncí s chetitskými nápisy. Na kamenné desce Karakuyu lze jasně rozeznat paprskové kolo lemované perutěmi podobnými listům vrtule. Perutě jsou na koncích zalomené, pokryté zkříženými čárami a pod trupem je střídají lomené sanice.
Mnohé z těchto vyobrazených létajících kol, křídel a loukotí, připomínají líčení biblického proroka Ezechiela, popisujícího jeho setkání s Hospodinem. Vědátoři, tedy ti pravověrní, ovšem tuto interpretaci sdílet nehodlají. Podle nich je „správný výklad buď hladkého, nebo - podle babylonských a chetitských zvyků - vnitřním ozubením opatřeného kotouče jakožto slunce“.
Je tento oficiálně nařízený výklad správný? O tom je možno úspěšně pochybovat. Jakási shoda s trochou benevolence by mohla být jen u sanic, neboli opěr. Oficiální archeologové je hodnotí víceméně značně pohrdavě jako „povislé svinuté stužky“. Nedokáží ale rozumně vysvětlit, co „stužky“ pohledávají na „slunci“.
Těžkou hlavu vědátorům dělá také interpretace chetitské slonovinové tabulky, na níž je znázorněno víc než třicet postav, dále čtyři sfingy a čtyři býci. Vždy jedna řada šesti a více postav nese figury ze skupiny nad nimi. V nejhořejší skupince pak podpírají vždy dvě dvouhlavá stvoření dvě okřídlená slunce.
Jenže naše sluneční soustava má jen jedno, a ne dvě slunce! Alespoň někteří, soudnější vědátoři otevřeně přiznávají, že „dvojité provedení boha slunce a slunečního disku je dosud objasněno stejně málo, jako význam celého výjevu“.
Co když ale tato sluneční soustava kdysi dávno opravdu měla dvě slunce?
S jedním sluncem je soustava raritou, protože jiné soustavy disponují běžně dvěma, a některé i třemi slunci!
Vyobrazení okřídlených sluncí prý lze prokázat u národů Přední Asie od poloviny druhého tisíciletí před Kristem. To je pouhý dohad. Původ této symboliky je možné datovat do mnohem ranějších dějin. Ve starém Egyptě byla nejstarší známá forma tohoto emblému datována do doby vlády 1. dynastie. Úplně stejný dohad! Copak je možné nějakou metodou datovat stáří kamenného reliéfu? Vymyšlené šablony mohou, ale také spíše nemusejí platit! Okřídlené slunce je vyobrazeno na všech staroegyptských chrámových stavbách a většinou je opatřeno nápisem hut, nebo api. Tyto výrazy jsou překládány jako „rozpínač křídel“, nebo „letec“.
Jiným důvodem proč tímto symbolem nemůže být myšleno slunce, je jeho zvažované spojení s bohem-sokolem Horem. Tento syn Rea totiž sídlil v Apollinopoli, dnešním Edjú, ležícím asi sto kilometrů jižně od Luxoru. V tamním chrámu byl bůh-sokol vždy nazýván Horhutem, což se překládá jako „pán nebes, velký bůh s pestrým peřím, který vyšel ze země světla“.
Z bývalého Horova sídla zůstaly už jen zbytky. Chrámové nápisy, které se dochovaly na zbylých zděných monumentech i po tisíciletích, líčí rozsáhlé válečné střety v Edfú a Tentýte, dnešní Dendeře. Jsou li nápisy solidně přeloženy, okřídlený sluneční disk měl být při nich nasazován jako smrtonosná zbraň, nemilosrdně používaná proti nepřátelům boha-otce Rea. Podle Brugschova překladu se v jednom místě píše:
„Horhut vzletěl ke slunci jako velký okřídlený kotouč. Vzal k sobě také bohyni východu a bohyni západu v podobě dvou hadů, aby svým ohnivým dechem zaživa strávili nepřátele. Odvaha nepřátel poklesla, neboť se ho báli. Přestali vzdorovat a umírali namístě“
To zní jako pohádka! Jenže máme li povědomost o sporném americkém systému protiraketové obrany SDI, který má být instalován ve vesmíru, pohádkou to být přestává. Používal Horhut laserový paprsek? Jedno zůstává jisté, Slunce, Měsíc, Jitřenku, či Večernici, můžeme z tohoto vzdušného boje vypustit. Navíc když Horhut stoupal proti slunci, muselo se nacházet už za horizontem. Slunce sice nelze podceňovat, to vědí v současné době už i ctitelé slunce, kteří se musejí chránit před jeho zářením krémy s vysokým ochranným faktorem, aby netrpěli nepříjemnými puchýři, či dokonce rakovinou kůže. Zatím ale není znám případ, že by byl někdo zničen namístě sluncem.
Okřídlená slunce tedy symbolizují přítomnost nějakého neobyčejného jevu. V chrámu v egyptském Edfú se nachází ještě další nápis, který údajně říká, že Re-Harachtej přikázal svému zástupci Thovtovi:
„Udělej toto okřídlené slunce na každém místě, kde jsem sestoupil na zem, a také v místech bohů v Horním Egyptě a v místech bohů v Dolním Egyptě“.