Zpívající sochy

20.08.2013 15:13

    „Žádnou, dostatečně vyvinutou technologii, nelze odlišit od magie.“ Tato slova pronesl Artur C. Clarke, vědec a autor vědecko-fantastické literatury. A tato slova jsou plně poplatná tomu, co je k vidění v oblasti egyptských pyramid.
    Pravověrní ezoterikové považují prostory uvnitř Velké pyramidy zatvrzele za náboženská kultovní místa. Jeden z nejznámějších obhájců této teorie Paul Brunton popisuje ve své knize „Záhadný Egypt“ své zážitky z „příšerné noci“ strávené ve Velké pyramidě, kdy se údajně setkal s „duchy zesnulých velekněží a monstry obývajícími staroegyptské podsvětí“ v tzv. královské komoře.
    Existují hlasy duchů? Průzkumníci paranormálních jevů znají zvuky, hlasy a tóny, produkované nadsmyslovým způsobem, které se podařilo nahrát na magnetofon. Vyluzují tyto zvuky zemřelí lidé? Je možné pro to najít fyzikální, nebo technické vysvětlení? Kdo to takto „mluví“? Spirituální bytosti? Mohlo tedy Bruntona potkat něco podobného ve Velké pyramidě?
    Otázka kdo, nebo co vyvolává strašidelné tóny, se objevuje také v souvislosti se starověkými egyptskými monumenty. Človíček například zůstane stát v němém úžasu před dvěma obrovskými sochami, nacházejícími se na západním břehu Nilu naproti Luxoru. Tyto kolosy stojí osamoceně v thébské poušti, nahony vzdálené od kterékoliv jiné stavby. Jejich už na pohled mnohatunová hmotnost a impozantní, téměř dvacetimetrová výška, působí velkolepým dojmem a člověka hned napadne, že už jen transportovat a postavit oba kamenné giganty muselo znamenat mistrovský stavebně technický výkon. Zhotovení a postavení těchto dvou kolosů je samozřejmě tradičně připisováno faraonům. Nevyřešenou otázkou zůstává, jestli faraoni s dělníky sochy přenášeli na zádech. Vždyť právě tento výkon působí ještě úžasněji když si uvědomíme, že kolosy jsou zhotovené vždy z jednoho kamenného bloku a byly přepraveny na své současné stanoviště z Rudého pohoří poblíž Káhiry, vzdáleného více než 600 km. Z dochovaných řeckých pramenů kromě toho víme o neobvyklém jevu, který měl být v řecké době vlastní alespoň jednomu z těchto dvou kamenných obrů, které Řekové nazvali Memnonovy kolosy. Memnonovy proto, že údajně mluvící kolos spojovali s mytickým synem své bohyně jitra. Podle nich jedna z těchto soch do roku 196 n.l. prokazatelně disponovala jakýmsi „hlasem“.
    Podle vědátorských „vševědů“ však mluvící socha zpodobňovala buď slavného stavitele a lékaře Amenhotepa, který je považován také za stavitele slavného luxorského chrámu, nebo faraona Amenophise III.
    Ono je to ostatně jedno. Jak to však bylo s oním hlasem? Prý se tehdy, před údajně více než dvěma tisíci lety, ozýval pouze při východu slunce. Proto jej Řekové spojovali s bohyní jitra. Nijak zvlášť pěkně ale Amenhotep, popř. Amenophis „nezpíval“. Socha na sebe měla upozorňovat spíš vysokým vřískavým tónem, který prý zněl jako když „praskne struna harfy“.
    Je ale také možné že zvuky, které kolos vydával, začaly být nelibozvučné až v pozdější době. Je totiž zaznamenáno, že zpívající sochu v roce 524 př.n.l. poničil krátkodobý vládce Egypta perský král Kambýsés. A navíc tento div světa ještě rozsáhle poškodilo zemětřesení v roce 27 př.n.l..
    Mohlo se tedy klidně stát, že třeba právě tyto události znetvořily původně libý zvuk. Za jisté je v každém případě pokládáno, že Memnonův kolos definitivně umlkl za vlády prvního římského vojenského císaře Lucia Septimia Severa (193 - 211 n.l.). Pravděpodobně to způsobily opravářské práce nařízené římským vojevůdcem. Kamenného obra možná tehdy umlčely nové vrstvy kamenů vložené restaurátory do těla a hlavy monumentu.
    Tak alespoň zní hypotéza. Existují ovšem také tvrzení, že podivný tón se několikrát ozval z nitra sochy ještě v 19. století. O tom se lze dočíst v pařížské „Revue Encyclopédique“ z roku 1821. Badatelé se domnívají, že šlo o „náhodný návrat tónů“, který si prý lze vysvětlit neostatečným utěsněním trhlin v kolosu.
    Zmíněný hlasový fenomén se však měl vztahovat na obě sochy. Jak ale mohly uvnitř soch vznikat tóny? Francouzi Langles a Salvert hovoří o složitém mechanismu v soše, který spouštělo slunce procházející čočkou uloženou ve rtech sochy. Toto tvrzení přirozeně nezůstalo bez odezvy, z velké části samozřejmě negativní. Přesto museli egyptologové, kteří označovali zvuky za „náhodné“ a snažili se je vysvětlit výkyvy teploty v kamenných prasklinách nakonec vzít na vědomí, že veškeré jejich teorie „kulhají na všechny nohy“.
    Že jsou prostě nesmysl a nestačí vypomáhat si berličkou náhody, chceme-li přesvědčivě vyložit mimořádné věci.