Měla vous, či neměla...

    Protože se nesrovnalosti začaly množit, vzplál „učený“ spor také ve ctihodném cechu archeologů. Vášně planou už v otázce faraonova, popřípadě lvího vousu. Na jedné straně se prý na originální části předmětu doličného v egyptologické sbírce v Káhiře a v londýnském Britském muzeu vous nachází, na druhé straně německý egyptolog Stadelmann důkladně prozkoumal bradu sfingy a nenašel na ní sebemenší náznak vousu.
    To je vědátorům moc divné. Jestliže nechal postavit sfingu skutečně král Rachef, potom by jí, pokud by ovšem hlava sochy představovala jeho samého, jistě stěží chyběl válcovitý „ceremoniální vous“. Tento zvyk zavedl už Rachefův předchůdce a starší bratr Radžedef. Protože ale za vlády faraona Chufua byla královská brada ještě hladká, Stadelmann z toho usuzuje, že sfingu nechal postavit právě Chufu.
    Jiní vědátoři to rázně odmítají a přisuzují postavení a podobu sfingy králi Radžedefovi. Rachef, Chufu, nebo Radžedef? Pravděpodobně ani jeden z nich. A navíc se prozatím nenašel žádný nápis, který by nezpochybnitelně určil jednoho z nich. A to ani v dosahu sfingy, ani v blízkých chrámech, jejichž vznik je oficiálně datován do období Rachefovy vlády.
    Jako nepřímý, ale hlavně neprůkazný důkaz, lze předložit pouze slabiku „chaef“. I když nevědí co by to mohlo znamenat předpokládají, že odkazuje na Chafrea, nebo také Rachefa. Ona zmíněná slabika je vyryta na pamětní desce krále Thutmose IV., která vznikla podle jiného oficiálního datování víc než 1000 let po Rachefovi.
    Je to ovšem nanejvýš sporný „důkaz“. Někteří sebekritičtí egyptologové dokonce odvážně prohlašují, že to nedokazuje vůbec nic. Ne však proto, že by hodlali svým „osvíceným“ šéfům nějak výrazněji oponovat, ale protože prý chybí tzv. kartuše. Tak je nazývána oválná obruba, která vždy zdobila faraonovo jméno.
    Pro ortodoxní vědátory fantastickou teorii, která ale není vůbec scestná, nám nabízejí inženýr Bauval a známý Angličan Hancock. Podle jejich přesvědčení je sfinga pozůstatek neznámé vyspělé kultury z šerého dávnověku. Podporují své mínění počítačovými podklady které ozřejmují, že sfinga je precizně ztvárněna podle astronomických aspektů. Vhodná data ovšem nespadají do doby kolem 2500 let před n.l., nýbrž až do období kolem 10 500 př.n.l.. Jejich rekonstrukce a výpočty se úžasně přesně shodují, a možná také z nich vycházejí, s prorockými vizemi jasnovidce Cayceho. V uvedené epoše, tedy před zmíněnými desíti tisíci roky, musel strážce pyramid, nasměrovaný přesně na východ, v okamžiku jarní rovnodennosti hledět na svůj pandán na obloze - na souhvězdí Lva. Z dalších výzkumů také vyplynulo, že hlava sfingy je zachovalejší než tělo a je údajně v poměru k ostatním částem poměrně malá. Bauval a Hancock míní, a toto mínění může být jakýmsi vstřícným krokem k nynějším představám, že postava původně měla lví hlavu přiměřenou k tělu, ale ta kvůli prudkým lijákům ke konci „ledové“ doby zvětrala. Co když je ale faktem líčení ze starých záznamů, podle kterých se kdysi dávno na této zemi vyskytovali míšenci zvířat a lidí? Nebo jsou různí moudří kentauři, mnohdy vystupující jako učitelé královských synků, jen pohádkové bytosti? Když bohové odešli a s nimi také patrně ustaly dešťové srážky, egyptská savana, líčená také jako nádherná zahrada, se proměnila v poušť a obrovitý kamenný lev ležel brzy po krk v písku. Předpokládají, že vál prudký vítr a vládlo bouřlivé počasí. Navátý písek chránil tělo, zatím co hlava, podle představ většinou vykukující z písku, byla dál vystavena povětrnostním vlivům. Eroze ji měla poškodit natolik, že se během staletí výrazně zmenšila. Sochu opravovali údajně až za vlády faraonů, tak se alespoň domnívají autoři Bauval a Hancock. A v té době prý také mohla dostat lidský obličej.