A opět budou stvůry...

    Nastala doba, kdy klonování už přestalo být utopicky znějící myšlenkou. Pánové genetici sebevědomě prohlašují, že molekulární biologové už v podstatě svá studia dokončili. To by znamenalo, že jsou jim známy naprosto všechny součásti lidského dědičného materiálu. Že znají přesný sled jeho nejmenších částí, tzv. bází. To však tvrdí jedni, druzí si tím tak jisti nejsou. Vždyť kolik stovek experimentálních pokusů bylo zapotřebí k tomu, aby světlo světa spatřila naklonovaná ovečka Dolly? Přizná to někdy někdo? A s jakými potížemi se při tom setkali? Začalo se proslýchat, že hlavní problém při klonování netkví ve velkém počtu nezdařených pokusů. Ale v tom, že vědátorům údajně „důvěrně a nepochybně známé báze“ se jaksi nechtějí chovat podle předpokládaného scénáře. Vědátoři z Havajské univerzity to zkoušeli na myších a podařilo se jim naklonovat z jednoho dospělého zvířete pravděpodobně deset jiných jedinců. Přiznávají ale, že několik stovek pokusů zkončilo neúspěchem. Také původní předpoklad, že naklonovali identické jedince, se k jejich překvapení nesplnil. Myší jedinci identičtí nebyli. Je to jediný, jen velmi opatrně a mlhavě přiznaný fakt.
    Dnešní vědátoři, kteří se genetikou zabývají, po získání určitých zkušeností se možná vyrovnají těm z před tisíciletí. Se vším všudy. Obrázky různých monstrózních bytostí ať už pocházejí od Sumerů, nebo Egypťanů, na nichž tyto bytosti vodí na vodítcích, mohou být jasným varováním. Kam až nevědomá manipulace s geny může dojít. A protože je samolibý člověk nepoučitelný, je třeba počítat s tím, že se budou rodit rovněž zrůdy. Protože bude zkoušet, a přehazovat, a znovu zkoušet... Aniž se přitom dostane k nějakému závěru, nebo poznání.
    Bude možné kontrolovat čím se ten který vědátor zaobírá? Na čem si hodlá mastit kapsu? Bude to „výroba“ miminek, nebo náhradních orgánů? Asi pod vzorem egyptských mumií existuje rozšířený předpoklad, že jedinci, který má být naklonován, se odebere neporušená kožní buňka. V buněčném jádru se nacházejí všechny jeho dědičné informace, geny. Tato buňka - nebo i více - se rozmnoží v laboratoři. Potom se vezme neoplodněná vaječná buňka a její dědičná informace se nahradí dědičnou informací klonovaného jedince. Z takto zmanipulované vaječné buňky vyrostou v laboratoři embrya, která se implantují do náhradní dělohy. Z té se nakonec narodí přesná kopie klonovaného jedince. A je to...
    Je to opravdu tak jednoduché? Co je to genom? Čili genová výbava jakéhokoliv tvora? Tvoří tzv. šroubovnici DNA, což je patrně zařízení odpovědné za aminokyseliny a proteiny. Těžko říci na jakém základě vznikla představa, že lidský genom tvoří nejméně sto až stočtyřicet tisíc genů.
    Pak to nějak přepočítávali a došli k závěru, že těch genů má člověk podstatně méně. Údajně „jenom“ něco kolem třiceti tisíc. To varování o možnosti vzniku různých zrůd při bezhlavém přehazování a manipulování s geny vychází ještě z jednoho faktu. Tak například porovnáváním genů bylo zjištěno, že například se šimpanzem má člověk příbuzenské vazby téměř stoprocentní a třeba s maličkou myšičkou sedmdesátiprocentní. Ve škole nás učili o nějakých unikátních, výhradně člověčích genech, které se prý u nikoho jiného nevyskytují. Jenže jak je to opravdu? Ony unikátní, výhradně člověčí geny mají nejen obratlovci, ale i bezobratlí, rostliny, houby, nebo kvasinky.
    To je věru krutý pád z nadoblačných výšin genetického stromu života! Navíc se genom neskládá pouze z genů, dalším stavebním kamenem jsou tzv. nukleotidy. Je odhadováno, že lidský genom jich má něco kolem tří miliard. Dále čtyři známé nukleokyseliny a aby je nějak rozlišili, použili kombinaci písmen A-C-G-T. Pak už je to složitější. Zjednodušeně lze říci, že různými kombinacemi písmenného kódu se pravděpodobně dají vyjádřit veškeré formy pozemského života.
    Otázkou zůstává, je li možné kombinovat libovolně, tedy zkusmo. Další otázkou je, jakou funkci ty miliardy nukleotidů zastávají. To vědátoři nevědí, přesto ale tvrdí, že ze všech těch miliard jen asi jedno procento tvoří funkční geny. Nač pak tam jsou ty ostatní? Jako náhradní díly? Podíváme li se na to ve světle faktu, že v přírodě není asi nic náhodného, pak by to bylo opravdu divné! Navíc je patrné, že „konstrukční záznam“ každého genu tvoří nespočítaně „řádků“ kombinací písmenného kódu. Jen tak, pro nic za nic?
    Zvedají nám snad staré mýty a dochované texty zmíněných „cizích božstev“ o „monstrózních obojetných bytostech“ varovný prst aby nás upozornily, jak špatně mohou takové experimenty s geny dopadnout? Kulty, které se provozovaly kolem takových tvorů především ve starém Egyptě vyvolávají podezření, že nejde o výplody fantazie pohádkářů, nýbrž že před sebou zřejmě máme holou skutečnost. Na vyobrazeních pocházejících z mnoha kultur jsou znázorněny obojetné bytosti, které jejich strážci drží na velmi krátkém vodítku. Tento motiv se stále znovu opakuje také na slavné paletě krále Narmera z doby, kdy se údajně sjednocoval Horní a Dolní Egypt. Ze sumerského kulturního okruhu jsou to „Panteři s hadí šíjí“, tak se říká prehistorickým příšerám, které se nám dochovaly na vyobrazeních.
    Je možné tedy předpokládat, že pokud se dnešní „bohové“ svých hokus pokusů nevzdají, historie se bude opakovat. A oni se nevzdají, protože jsou z toho na hony cítit prachy.
    A moc prachů...